Role terapie v procesu odcházení a smrti

Básník Jan Skácel v jedné ze svých básní napsal: Stále jsou naši mrtví s námi / a nikdy vlastně nejsme sami... A jak už to u básníků a jejich básní bývá, za prostými slovy se skrývá velká životní moudrost. Právě teď, na přelomu října a listopadu, si připomínáme naše zesnulé předky, přátele, kamarády, a nebo i jiné osobnosti, které již nejsou mezi námi. Nosíme na hroby květiny, zapalujeme svíce. Ale proč to děláme? Neúčastníme se tím náhodou nějakého příliš pohanského nebo naopak křesťanského rituálu? A co to má společného s vírou či nevírou v posmrtný život? 

Ne, nechci na těchto místech rozebírat problematiku z teologického hlediska. Ale občas se stává, že na terapii či mediaci přijdou klienti s tématem smrti či umírání. V terapii se mnohdy jedná o téma provinění se vůči zesnulému, kdy klient či klientka již nemohou dostat odpuštění od zesnulého, a tak se svého pocitu viny nemohou zbavit. Tématem též bývá neschopnost se rozloučit, propustit zesnulou blízkou osobu z pevného pouta, které nás mnohdy dlouhé roky spojovalo. U mediací to bývá například řešení neshody rodičů, zda (a jak) říci dětem, že umírá jejich babička či dědeček, zda brát děti do nemocnice k lůžku umírajícího příbuzného, případně na pohřeb, či jakým způsobem o smrti v jinak šťastné domácnosti mluvit.

Smrt je součástí života každého z nás. Mrtví jsou stále s námi. Ani my jsme se na tomto světě neocitli náhle, z ničeho. Neseme v sobě geny našich předků, máme naučená gesta, charakteristického rysy obličeje. Něco nám bylo dáno při početí, něco jsme získali socializací od členů naší rodiny v průběhu dětství a dospívání. Mnozí v nás naše předky poznávají a my mnohdy na naše předky vzpomínáme. I když již nejsou živí, přesto žijí. V nás. A je často důležité si uvědomit tuto podivnou symbiózu předků a potomků. Ale stejně tak důležité je vnímat svou vlastní jedinečnost, svou identitu, možnost odlišnosti, vlastní cesty životem - svou osobnost.

Jenže jak napravit vztah s někým, kdo již nežije? Kdo nám v minulosti ublížil a nebo komu jsme ublížili my? A je vůbec možné mít vztah s mrtvým člověkem? Pro lidi věřící v posmrtný život se zdá být tato odpověď jednoduchá, a to ve stylu Jana Skácela. Člověk, který se za věřícího v Boha nepovažuje, je často odkázán na vnímání právě oné genové výbavy či na zachované příběhy dávných členů rodu. Přesto však problémy, které tito lidé řeší, je třeba brát vážně. A život bývá pestrý. Takže mnohdy i víra v posmrtný život může přinést člověku velmi silné obavy.

Mnohdy však nezbývá, než hledat sílu k odpuštění a uzdravení sám v sobě, za pomoci terapeuta. Klienti až při možnosti pohledu na svůj život z jiného úhlu často zjišťují, co je drží v onom pohlcujícím vztahu se zesnulými. Co jim brání vnímat smrt jako nedílnou součást života. Vidět život jako úsečku ohraničenou danými konci. Mnohdy se pak ono odpouštění druhému i sobě zhmotní v naplánování a realizování byť i drobného rituálu, kterým se onen svazující a zraňující vztah uzavře, kterým člověk přijme danost konce. Může se jednat o návštěvu hřbitova, zapálení svíčky, ale např. vyklizení pozůstalosti po zesnulém, případně zorganizování uložení ostatků (např. urny, která je zatím vystavena v obývacím pokoji nebo na nočním stolku). Rituál pomáhá oddělit dva rozdílné světy, umožní uvědomit si odlišnost stavu před vykonáním rituál a po jeho vykonání. Bývá spojen s úlevným pocitem.