Bezpečný přístav - RODINA

Říká se, že člověk si vzpomíná jen na to pozitivní, to negativní vytěsní. A tak si i já často ze socialistického školství vzpomínám jen na to pozitivní, což jsou zejména výborní učitelé a kamarádi. Vzhledem k tomu, že socialistické školství nepřálo příliš velkým výstřelkům a inovacím, jelo vše v zaběhlých unifikovaných kolejích. Od učiva, přes povinná bílá trička a červené trenýrky v tělocviku, až pravděpodobně shodné obědy ve školních jídelnách napříč celou republikou. Trochu kreativity tak člověk mohl čekat maximálně na školní nástěnce, ale i ta byla poplatná periodicky se opakujícím výročím a tematickým měsícům. S měsícem dubnem mám tak spojenu nástěnku s velkým nápisem DUBEN – MĚSÍC BEZPEČNOSTI.

Ale o jakou bezpečnost se jedná? Jaké nebezpečí na nás číhá. Kde se nám může něco přihodit? A kdo nás před nebezpečím ochrání? Dobové nástěnky byly věnovány práci policistů odhalujících pachatele společensky nebezpečných trestných činů, ale také nabádáním k bezpečností na silnici (tedy v dětském věku zejména při jízdě na kole) a vůbec k bezpečnosti při různých hrách v lese, ve vodě, na hřištích.

To co však dobové nástěnky nesdělovaly a k čemu nás nenabádaly, bylo uhájení si bezpečnosti ve vlastní rodině. V dnešní době, kterou dělí od socialistických časů Kristova léta, se ve své praxi mediátora rodičovských sporů setkávám často s nepochopením tohoto zásadního pravidla pro zdravý vývoj dětí, a to je zajištění bezpečí dětí ve vlastní rodině. A tím nemyslím jen bezpečné uložení střelných zbraní v trezoru, zajištění kuchyňských nožů v pro děti nedostupných šuplících, ochranu před úrazem elektrickými spotřebiči a nebo vhodným uschováním chemických látek. 

Mám na mysli zajištění zdravého, bezpečného rodinného klimatu, v němž má dítě prostor se rozvíjet. Hovoří nám o tom již úvod Úmluvy o právech dítěte, která klade ve svém čl. 6 všem signatářským státům za povinnost zabezpečit v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoje dítěte. Dle čl. 19 mají státy činit všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným či duševním násilím, urážením nebo zneužíváním, včetně sexuálního zneužívání, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoli jiných osob starajících se o dítě.

Statistiky často ukazují, že tomu nejhoršímu zacházení jsou děti vystaveny právě uvnitř svých rodin, od svých nejbližších. A nejhorší je, celý proces psychického či fyzického týrání dítěte zahalen do krásné a vše odpouštějící kouzelné formule "je to přece v zájmu dítěte". Někteří rodiče tak mohou za zcela běžné považovat, že když se dítě po týdnu vrátí z péče jednoho rodiče ke druhému rodiči, musí ihned sednout ke stolu a co možná nejpodrobněji popsat, co během týdne dělalo, co u toho druhého rodiče konzumovalo, s kým se stýkalo (a samozřejmě s kým se stýkal rodič), co mu rodič během týdne všechno koupil a jaké křivé slovo pronesl druhý rodič proti prvnímu rodiči. Rodič pak dítěti zdůvodňuje nutnost těchto pravidelných slohových cvičení tím, že je to přece v zájmu dítěte, neboť na základě těchto písemných zpráv mohou nakonec u soudu vyhrát jackpot, tedy např. zrušení střídavé péče a předání do výlučné péče jednoho z rodičů (s patřičným zvýšeným výživného). A dítě píše, a píše, a píše… Dalším z těchto dobrých skutků "v zájmu dítěte" může být např. vynucování si osobní přítomnosti dítěte při rodičovských hádkách, kdy je to právě dítě, která má nakonec říci, kdo z rodičů má pravdu a nebo alespoň pro dítě zamýšlená škola života, aby si do dospělosti odneslo, že se tomu druhému musí za všech okolností vmést do očí pravda, byť by to bylo formou křiku a za použití řinčících talířů a skleniček.

Rodina jako bezpečné prostředí… Co ji vlastně dělá bezpečnou? Určitě k mnohému napomůže, když není rodina v existenciální nouzi, každý z členů může realizovat své potřeby a též po zdravotní stránce je vše OK. Ale mám za to, mnohem více dělá bezpečnou rodinou právě ono pouto vzájemných bezpečných, důvěrných vztahů, které umožňují vyrůstat v otevřenosti, možnosti sdílet s druhým dobré i zlé, zažívat povzbuzení ale též pofoukání ran. A nepotřebují to jen děti. Potřebujeme to všichni navzájem. Bezpečí zajišťované rodinou spočívá též v tom, že dítě nebude vystavováno násilí mezi rodiči, a to ať již fyzickému, tak též verbálnímu. Bezpečí rodiny, i když třeba v danou chvíli rozpadlé, je jistě vhodné zajistit pokud možno domluvou na péči o děti, na vzájemné komunikaci. Často se říká (a je to velká pravda), že jsou-li v pohodě rodiče, je v pohodě též dítě, byť by již rodiče nežili ve společné domácnosti. Já bych však použil též ono známé přirovnání k řetězu, a to tak, že rodina bude tak bezpečná, jak se bude cítit v bezpečí jeho nejslabší článek, tedy dítě. Mějme na paměti tento pohled – a to nejen v těžkých rodičovských sporech, ale i při každodenní komunikaci  v našich jinak skvělých rodinách. Držím palce.