Cesta, která si mě našla

Co se stane, když si dovolím zastavit se a položit si otázky, které mi často kladou ostatní? Tenhle vnitřní rozhovor je o odvaze změnit směr, o síle vlastních vizí a o tom, proč je někdy potřeba pustit, abychom mohli vytvořit něco nového.

Jmenuji se Gabriela Štiková a jsem zakladatelkou Terapeutického a poradenského centra pro děti a rodinu s.r.o. a ráda bych Vám představila, jak centrum vzniklo. 

Pamatuješ si ten moment, kdy jsi si uvědomila, že chceš pracovat s dětmi a rodinami v terapeutickém kontextu?
Ano. Byla to spíš série momentů než jeden zlom. První z nich přišel v době, kdy jsem pracovala ve vzdělávací organizaci. Viděla jsem, jak dětem pomáhá učení, ale zároveň jsem začala narážet na limity. Děti sice měly znalosti, ale mnohdy je nemohly využít kvůli své aktuální životní situaci. Tam se poprvé ozvala otázka: Jak jim skutečně pomoci? A tam začala moje cesta k terapii.

Co tě vedlo k založení platformy Terapeutická klinika?
Byla to přirozená potřeba sdílet, růst a zkoušet věci v bezpečném prostředí. Potkali jsme se  jako lidé, kteří měli podobnou zkušenost z různých oblastí a společný zájmem o děti a systemický přístup. Byli jsme ve výcviku, pod supervizí, a přesto už jsme cítili potřebu tvořit. Platforma byla takovým prvním místem, kde se z nápadů stávala praxe.

Nechyběla ti jistota, když jsi opouštěla neziskovou organizaci, kterou jsi spoluzaložila?
Samozřejmě. Bylo to těžké. Čtrnáct let života, vztahů, energie. Ale zároveň jsem cítila, že pokud mám mít sílu na novou vizi, musím uzavřít tu předchozí kapitolu. Ne rozchodem, ale vědomým rozloučením. Věděla jsem, že nemůžu být všechno pro všechny – podnikatelka, terapeutka, máma, manželka, dcera, kamarádka – a přitom neztratit sebe.

Co tě vedlo k tomu, že ses rozhodla přejít z OSVČ na s.r.o.?
Zásadní byla otázka, kterou mi položil můj muž: "A co se vlastně změní, když přejdeš z OSVČ na s.r.o.?" A já si uvědomila, že změním hlavně své vlastní nastavení. S.r.o. pro mě znamenalo odvahu přijmout větší odpovědnost, jasněji vyjádřit vizi a pustit se do něčeho většího. než je "jen individuální" praxe. Chtěla jsem a stále chci stavět systém, tým, komunitu. A právě s.r.o. mi tento rámec dává.

Jak vypadá tvoje vize centra?
Chci, aby bylo místem bezpečí a porozumění. Pro děti, jejich rodiče, učitele, vychovatele i pěstouny. Aby se v něm potkávali odborníci a tvořili společně. Abychom měli prostor nejen pro terapii, ale i inspirovat, vzdělávat a hledat nové cesty. Věřím, že kvalita duševního zdraví u dětí a mladých lidí je společenský závazek. A ráda bych k tomu přispěla.

Jaký citát tě na tvojí cestě nejvíce provází?
Nikdy není pozdě na šťastné dětství. Tuhle myšlenku finského terapeuta Bena Furmana nosím u sebe jako vnitřní kompas. Protože i když minulost nezměníme, můžeme měnit přítomný okamžik. A někdy právě to dětství začíná znovu, s novým příběhem. A také věta, kterou řekla Marta Slánská: "Pokud nemůžeš překročit určitý cíl, je příliš malý. Zvětši ho!" To mi pomohlo snít ve velkém. A snění je pro mě nejen motorem, ale i závazkem.